A je to za námi...

Štědrý den skončil... Bylo to opět milé... Jen mi trošíčku vadila apatie naší babičky (mé tchýně) a její sestry (naší tety). Utěšuji se jen tím, že to způsobuje jejich věk. Žádný náznak radosti a štěstí...
Ale bohatě mi to vynahradily mé děti. Jejich nepředstírané nadšení i z hloupostí, co našly pod stromečkem, mě každý rok utvrzuje v tom, že ta troška starostí s přípravou tohoto zvláštního večera není zbytečná...

Jinak přeji všem, co sem snad někdy zavítají, hodně zdraví, štěstí a radostí v tom novém roce!

Vánoce

Mám je stále raději. Tytam jsou roky, kdy jsem „šílela“, jestli budu mít všeho dosti, aby nám náhodou u svátečního stolu něco nechybělo. Děti dospěly a vánoce se tak nějak přehouply do kategorie opravdu milých a rodinných svátků.
Sejdeme se všichni doma, posedíme, pokecáme. Ozdobíme stromeček, zajdeme na koncert, pro Betlémské světýlko, na vánoční svařáček a je nám dobře. A dárečky? Samozřejmě že jsou, ale… Více než na ně se těším na to, jak bude muž s dětmi s láskou „rejpat“ do našich babiček, jak náš pejsek bude nadšený z toho, že má celou smečku pohromadě a já budu jen blaženě koukat na to, jak se máme všichni rádi…

Léto

Nic zajimavého se celkem nedělo (vyjma prvního týdne v červenci na FF), ale přesto bylo léto takové... Hektické... Nestačila jsem si odpočinout. Každý víkend byla nějaká akce. Už mě to zmáhá - začínám si uvědomovat, že mi dávno není dvacet. I když to mozek odmítá, tělo začíná být unavené. Asi se to budu muset naučit... Odpočívat...

Dovolená plná sci-fi a fantazie...

Opět jsem obětovala týden letní dovolené Festivalu fantazie v malém městečku Chotěboř na Vysočině. Jaké to bylo? Těžko popsat... Prostě super. Sejdou se tu lidé, kteří jsou schopni se veřejně přiznat ke své lásce k filmu, seriálu, knize. Kdo to nezažil, nedokáže pochopit. Deset dní mezi úžasnými človíčky mě vždy nakopne. Omládnu... Duševně... Stojí to za to, veřte mi!
A tady něco málo na ukázku...

Přijímací řízení

V úterý jsem se šíleně naštvala. Nebyla jsem daleka infarktu. Syna nepustili k přijímačkám na vysokou školu jen proto, že neměl maturitní vysvědčení! Maturoval v pondělí, takže ještě nebylo vytištěno. Paní na sekretariátu přijímacího řízení byla neoblomná. Prý nemohou vědět, zda opravdu odmaturoval... Jak absurdní... Možnost dodatečného doručení prostě nehodlala akceptovat. A přitom je to tak jednoduché - nedodáš k určitému datu nebo nejpozději v den zápisu - nebudeš přijat. Naše vysoké školy jsou prostě "stát ve státě"... S tak nelogickým přístupem jsem se ještě nesetkala a udělala jsem si nehezký obrázek o tomto "ústavu".
P.S.: Abych jen nenadávala, umožnili mu dělat přijímačky v náhradním termínu.

Čarodějnice

Bylo mi dnes ráno popřáno k svátku... Od mého milujícího manžela - šprýmaře, který je jinak skvělý člověk... V duchu jsem se urazila. Proč nás ženy a dívky, byť v žertu, nazývají čarodějnicemi, rebekami, semetrikami. Čím jsme si to zasloužily? Vždyť i mezi muži jsou "vyčůránci", zhýralci, sobci a prospěcháři. Proč výraz čarodějnice zní hanlivě a čaroděj má vznešený podtext?
Tento pocit nespravedlnosti mě zavaluje i při svátcích jara - velikonocích. Proč jsme "bity"? Ty řeči kolem plodnosti a "provětrání krve" mě rozčilují. Vidím v tom možnost mužů, i když ve většině případů jen symbolicky, projevit svou nadvládu.
Nikdy jsem nebyla feministka, ale tohle mě opravdu uráží...

Závislost

Jsem „závislák“…. Drogy jsem nikdy neokusila, s cigaretami jsem skončila před osmi lety, ale jsem závislá.
Jsem závislá na svých dětech. Týden co týden mě deptá jejich odjezd za studiemi. Je to neskutečně těžké chovat se tak, aby to nepoznaly. Aby nepoznaly, že se nedokáži srovnat s tím, že žijí své vlastní životy, že už mě nepotřebují. Jsem závislá na každé chvilce, kterou urvu z jejich času, abych se dozvěděla, co je potkalo, co prožily. Nevím, co bych si počala bez telefonu a mé další závislosti – počítače s internetem. Bez těchto technických zázraků by mé abstinenční příznaky nebyly zvladatelné.
Myslela jsem, že čas to napraví. Ale opak je pravdou. Má závislost se prohlubuje. Co bude dál???

Proradná TV karta

Znáte to... Uděláte si konečně čas na něco zajímavého v televizi a ono to najednou "nejede" . Mám na PC přes TV kartu připojený satelit (sice jen CS Link, ale pro klid v rodině to stačí :) - mé sportovní fandění je poměrně hlučné) a ona, karta - mrška, mi najednou začala "vysílat" černobíle.
Nu což, řekla jsem si, reinstalace je nutná, přeci nebudu koukat na dvoubarevný obraz. Ale to jsem neměla dělat. Úplně triviální záležitost se změnila na dvoudenní maratón instalací a různého nastavování a přepínání. A aby nebylo všemu dosti, rozhodila jsem si i zvukovou kartu. Můj miláček PC už sténal pod neustálými restarty systému a já už bublala jak vařící hrnec. Jen vybouchnout.. A ejhle! Chyba nebyla v TV kartě, ale v satelitu! Když jsem to zjistila, myslela jsem, že satelitní přijímač vyletí oknem. Nějakým záhadným způsobem se v něm přehodilo nastavení video výstupu...
Ale šestý zápas finále hokejové extraligy jsem stihla!!!!!!!

Písemky

Toto jaro je to 25 let od doby, kdy jsem se při dobré svačince a pití začala skládat, jak se honosně říká, zkoušku dospělosti. Maturitní písemku z češtiny. Nečinilo mi to žádné potíže, sloh byl vždy mou oblíbenou části vyučování českého jazyka.
Dnes to čeká mého syna. Vlastně už se zkouška chýlí ke konci. Můj psychický stav je na kraji kolapsu. Jeho sloh není až tak zlý, ale ta gramatika. Musím jen doufat, že léta strávená ve školních lavicích mu dala alespoň něco ze základů jeho rodného jazyka.
Ovšem já teď těžce trpím...

Začínám

Ani nevím proč. Zřejmě potřebuji něco sdělit. Komukoliv. Uvidím, jak dlouho mě to bude bavit. A zda to vůbec bude někdo číst. To ukáže čas...